Večírek klopýtal k ránu,
noc byla nedopitá.
Květiny v celofánu
uschly a nesvítá.
Jak z hloubky oceánu
zní slůvka poztrácená,
pojď, je to silnější než já.
V samotě podloudníků
a pašeráků hvězd.
Jen v malém pokojíku
pak vzdala láska čest.
Bez výkřiků a vzlyků,
jen věta nalezená,
pojď, je to silnější než já.
Když ráno pohledy svléká,
ty co noc utápí v tmách,
jako ponorná řeka
v našich myšlenkách.
A nikdo neví kam vtéká,
neví kde vyvěrá,
pojď, je to silnější než já.
Modré ryby těch přání
prchají před světlem sov.
Myslí na milování,
jenomže straší je brod.
A nikdo nemá zdání,
co řeka z břehů strhává
pojď, je to silnější než já.
A v nedopité sklence
končí ten večírek.
Pro krásné utopence
oběti ponorných řek.
