Interpret:

Lucie Bílá

Album:

Láska je láska

Já samotářka samotná jdu noci vstříc a šeru koutů. 
A otěž sejmu představám a pochytám je do kornoutů. 
A náhle aniž vím, mi nic nechybí,jsem s ním. 

Já samotářka najednou se samotou se vypořádám. 
On vlastně vůbec netuší,že potají mu z ruky hádám. 
Co má se mu kdy stát a co můj nejdražší má rád. 

Má tak rád, když s úsměvem ho vítám, 
když jdem tmou a nábřeží už dřímá. 
Je nesvůj, když den mě neobjímá. 
A jeho drobných něžností se sotva dopočítám. 
Když pak mží,tak on mě pláštěm chrání, 
zmokne sám, když přenáší mě louží. 

Jen se dotknem a vím, jak po mě touží. 
Snad nosil by mě na rukou v tom dešti do svítání. 

Tohle já si jen tak nalhávám, sama mluvím se sebou i tentokrát. 
Beznaděj, jen sebeklam, to znám. 
Jenže já věřím v slůvko snad. 

Když svítá a mlha zvolna stoupá, když je déšť a s ním i on se ztrácí. 
Dům z karet se rozpadá a kácí, zas na světě jsi samotná, 
co naděláš ty hloupá. 

Sen končí, proč já se koncům bráním? 
Příběh můj je přeludem, jen zdáním. 
Co na tom, jdi samotářko za ním 
s tou věčnou touhou po něčem, 
co nemůže ti dát. 

Lásko, má lásko, má lásko, 
proč jinou máš tak rád