Interpret:

Hana Holišová

Album:

Bídníci

Já samotářka samotná jdu noci vstříc a všem koutům,
tak otěž sejmu představám a pochytám je do kornoutů,
a náhle aniž vím, už mi nic nechybí jsem s ním.
Já samotářka najednou se samotou se vypořádám,
on vlastně vůbec netuší, že potají mu z ruky hádám,
co má se mu kdy stát a co můj nejdražší má rád.
Má tak rád, když s úsměvem ho vítám, 
když dem tmou a nábřeží už dřímá.
Je nesvůj, když den mě neobjímá
a jeho drobných něžností se sotva dopočítám.
Když pak mží, tak on mě pláštěm chrání,
zmokne sám, když přenáší mě louží,
jen se dotknem, tak vím jak po mě touží,
snad nosil by mě na rukou v tom dešti do svítání.
Tohle já si jen tak nalhávám,
sama mluvím se sebou i tentokrát,
beznaděj, jen sebeklam, to znám,
jenže já věřím v slůvko "snad",
když svítá a mlha zvolna stoupá,
pryč je déšť a s ním i on se strácí,
dům z karet se rozpadá a kácí,
zas na světě si samotná,
co naděláš ty hloupá?
Sen končí, proč já se konců bráním,
příběh můj je přeludem jen přáním,
co na tom, já stejně půjdu za ním
a toužit budu po něčem,
co nemůže mi dát!
Má lásko, má lásko, má lásko,
proč jinou máš tak rád?