Interpret:

Věra Wajsarová

Album:

Měsíc sebevrahů

Dneska jsou stromy
oprýskané sloupy,
omítku listí oblak zaleje.
Dosud mi věříš? Ale nevěř, hloupý.
Jsou už tak nudné
tyhle aleje.


Jde milý podzim
s flašinetem zahrát
k plotům, kde liják
první zlato spás.
Kolik má srdcí lípa našich zahrad,
všechny je vydá
větru napospas.


Bere je chtivý,
pár jich s blátem smíchá,
ostatní hází cestou sem i tam.
Je to až lidské, tak veliká pýcha!
Jsem jenom zpěvák,
ale odmítám.


Pak se k ní vrací.
Pohladí jí žebra,
po zhublém kmeni nechá světlo lézt.
Bloud, který týrá. Zpěvák, který žebrá.
Žebrák, co zpívá
obvaz na bolest...


Jsou už tak nudné
staré stromy do řad.
Věčně své listy v cestě válejí.
Nesměj se, hloupý. Ty mi věříš pořád?
Uteču jednou
z těchhle alejí.