Interpret:

Martin Maxa

Album:

C'est la vie

Znám dům na konci města, 
stranou od lidí a v něm bledá nevěsta 
prochází řadou svých komnat 
a není bez viny, že líné vteřiny 
jedna druhou tak pomalu střídá 
ten kdo čas uhranul, zřejmě si umanul, 
že byla hříšná a marnivá 
a že jí za pýchu samotou v přepychu 
potrestá. 


Tenkrát před léty 
věci se zdály 
jasnější nad slunce, 
kdo by chtěl navěky v garsonce 
po ránu nad hrnkem kávy 
cítit se bez viny 
zatímco vteřiny, 
ty malé zlodějky 
kradou mu z mládí 
to člověk osudu 
snadno a bez studu 
naučí vzpírat se 
a trochu lhát 
protože netuší, ž
e hřích pod retuší 
je hříchem dál. 


Pár kroků od ráje 
stihne tě déšť 
a z tajných přání 
je rázem jen iluze pouhá 
na kůži smáčená 
teď náhle bledá je ve smyčkách 
cest ztracená holka 
jen které se do duše 
divná předtucha tiše vkrádá 


V patách zdivočelá smečka 
vzpomínek krade Ti dech z plic 
ta z lovců nadělá oběti 
prošlý směnky dávno už neplatí 
a koně zchvácení klesají v opratích 
kolem se kruh zvolna uzavírá, 
byla to past a v ní žádná škvíra 
Tě nespasí, co víc 
- málo máš času 
snad jednou pochopíš 
jak se to mohlo stát 
přece nejsi už holka mladá 
to znáš dávno nejsi už holka mladá. 


Až se ten dům na konci města 
ztratí v břečtanu, 
pak možná bledá nevěsta 
pochopí v nádheře komnat 
proč květy nevoní a nikdo nezvoní 
a proč ta její vášnivá láska 
je s dechem u konce 
a v tiché garsonce 
gramofon dohrál – jen deska praská 
a kdo je bez viny umělé květiny 
mu zavoní.