Interpret:

Tomáš Klus

Album:

Proměnamě

Životem bych nejradši proplul,
jenže jsem děravý tvor
z jedniček a z nul.
Až rám mé lodi zplesniví,
pochopím konečně, že jsem živý. 


Sedím sám a vím, že za moc nestojím,
naříkám a vnitřně prahnu po boji, 
jít nevím s kým a kam. Dělám, co mohu,
a co mohu, to odkládám. 


Nevím si rady vůbec s ničím, 
mám všechny předpoklady,
že sám sebe zničím. 
Vyčnívám-li, pak někde z pozadí,
neboť mým heslem je nevadit. 


Jsem plný prázdných gest a slov,
jsem váš hrdina Oblomov, 
jsem klonem se sklony k lítosti, 
jsem člověk druhé jakosti.


Život sním a žiju sny i za jiné,
trpím tím, že vidím ze dna k hladině.
Přijímám věci tak, jak jsou, 
když se svým stádem táhnu za potravou. 


Sedím sám v kuchyni za stolem 
a dumám, co ze mě bude za sto let. 
Takový jsem já myslitel, 
jsem člověk navíc, člověk na pytel. 


Neřeším, že se někdo někde nějak má, 
jsem si vším a o druhé se nestarám. 
Teprv až tíseň dolehne, 
cosi se ve mně dole hne.


Jsem plný prázdných gest a slov, 
jsem váš hrdina Oblomov,
jsem klonem se sklony k lítosti, 
jsem člověk druhé jakosti.


Bude líp, až bude se mi třeba chtít 
trochu žít, ale ne tak, abych musel jít 
něčemu vstříc a plýtvat silami,
jsem plně v moci noci nad námi.


Vzdor ve mně ze zásady nebují,
ač nesnáším, když se do mě obují,
a libuji si ve slibech, 
na rozdíl od všech chytám první dech.


Tak okrádám rostliny o vzduch, 
předpokládám, že už jiný nebudu,
neměnit se a hlavně nebudit rozruch, 
zůstanu pátým kolem osudu. 


Jsem plný prázdných gest a slov,
jsem váš hrdina Oblomov,
jsem klonem se sklony k lítosti,
jsem muž, co nemá vlastnosti. 


Čtvrt století zde jen přebývám, 
nedělám nic, co vadilo by vám, 
zakopávám o své kořeny,
jsem sám do sebe vnořený. 


Zakopávám o své kořeny, 
jsem sám do sebe...
Zakopávám své kořeny,
jsem sám.