V hospodě na rohu
byl velkej nával
strejcové hulákali u karet,
jó, mě to vcuclo
než jsem vůbec se nadál,
na stojáka jedno
a pak vypadnu hned.
Po horkým dnu
tam bylo hůř, než v úle
a žízeň ne a ne uhasit,
v troskách se octla
má původně dobrá vůle,
pár jich tam ještě pošlu,
no, to je klid.
Zatím nálada krásně tu stoupá,
spousta známejch, pívo je jako křen,
kdekdo tady řeční ze svýho kouta
a já, i když nerad, cpu se ven.
Podle zdi rozevlátou
větrnou chůzí,
před domem lovím klíče, tajím dech,
čím dál blíž
tím víc odvaha mizí
pomalu už se šinu po schodech.
Nejdřív koukám se klíčovou dírkou,
všude tma a ticho, doufám, že spí,
boty v ruce, potom krokem jako pírko
vklouznu tiše pod svou deku vedle ní.
Dotěrný prsty
poledního slunce
surově píchají mě do očí
a to mě zlobí tak,
jak starýho sumce,
na druhou stranu ještě se otočím.
Nejistě otvírám
jen tak půl oka,
dochází mi, že vůbec nespala tu,
zbytečně tady hraju
mrtvýho brouka,
vždyť už předevčírem jela na chatu.
