Interpret:

Tomáš Klus

Album:

Hlavní uzávěr splínu

Kolik nás takových bylo, 
co zbloudilo cestou
za modrými květy?
Nás přátelé odsoudili
a hnali před popravčí čety.


Kolikrát vpila mě země
a já zbaven smyslů
ryl dlaněmi hlínu?
Já nikdy odvahu neměl,
bych přiznal svou vinu.


Kolikrát, Markétko, mával jsem tobě?
To ty jsi odteďkom má poslední oběť.
To s tebou se milují andělé 
v kráterech měsíce
a zůstanou v tvém těle
jak tóny neznělé.


Při nástupu stoupám si na špičky
snad z malichernosti.
Čas žere hodinám ručičky
a vyplivuje kosti.


Rány si foukám dýmem z cigaret
a v pokoji pro hosty
otevřu soukromý lazaret
své sebelítosti.


Kolikrát, Markétko, hrával sem tobě,
to ty jsi odteďkom má poslední oběť.
To s tebou se milují andělé 
v kráterech měsíce
a zůstanou v tvém těle,
bytosti oněmělé.


Za ruce s šedohlavci
tlačím svět k úmoru
a není větší lež než pravda 
o nás dvou.


Snažím se obelstít  Lásku - potvoru,
aby mě nechala vznést se za tebou.


Kolikrát, Markétko, psával jsem tobě,
tolikrát, Markétko, čekal jsem na odpověď.
Ty se však miluješ s anděly 
v kráterech měsíce 
a tam mé tóny nedozněly,  
já zůstal  necelý.


Kolik nás takových zbylo, co zbloudilo 
cestou za modrými květy,
jimž pod gilotinou se zalíbilo.