Interpret:

Tomáš Klus

Album:

Hlavní uzávěr splínu

Zdalipak oči básníka,
jež slovy dotýká se hvězd,
vnímají tytéž barvy
nad střechami měst?


Zdalipak srdcem proutníka,
tedy jestli nějaké má,
zdalipak jím tatáž krev
jako v mém obíhá?


Ptám se i tebe, Bože,
jestli vlastně někde jseš.
A jestli jo, koukáš z lóže, 
anebo z prašných cest?


Zdalipak se ptákům v nebi
taky zdají sny,
když s anděly dolů hledí
a počítaj' naše dny.


A komu patří všechna láska 
a komu příkoří,
proč jednomu oheň praská 
a druhému nehoří?


Otázky se časem množí, 
já pořád žiju, to je boží!


Dokud je na co se ptát,
nemusím se smrti bát.
Ta přijde, až poleví nadšení
z toho, že jsme tady na zemi.


Proč si města ukusují z polí
a mizí kouzla starých míst,
proč je pán, kdo sám se zvolí 
a tím spíš je si sebou jist,
kolikrát je člověk na světě,
než se naučí mít rád
a proč je podzim zrovna po létě,
jinak nic nemá pevnej řád,
proč máš oči v barvě topasu
a srdce z kamene,
proč on tě smí držet u pasu 
a mně pořád říkáš ne?


Dokud je na co se ptát,
nemusím se smrti bát.
Ta přijde, až poleví nadšení
z toho, že jsme k sobě stvořeni.


Dokud je na co se ptát,
nemusím se smrti bát.
Ta přijde, až poleví nadšení
z toho, že jsme tady na zemi.